Mariánský sloup v Prostějově

Morový sloup v Prostějově je barokním sochařským dílem, které vzniklo v roce 1714 z vděčnosti za odvrácení morové rány. Jde o kamenný památník mariánské úcty, který byl pro své památkové hodnoty zapsán do Ústředního seznamu kulturních památek ČR; sloup se sochou Panny Marie je umístěn na náměstí T. G. Masaryka v blízkosti bývalé radnice.  

Donátorem morového sloupu byl měšťan a advokát Karel Antonín Schellenberger, který žil v  období: 26. 5. 1681 – 19. 6. 1743 . Působil ve službách Lichtenštejnů a patrně vlastnil v Prostějově dvorec (pozdější dvorec Žalkovských), na jehož místě dnes stojí klášter Milosrdných bratří . 

Karel Antonín Schellenberger ve filmovém dokumentu, který tímto textově doprovázíme, líčí pohnutky, které ho k postavení morového sloupu vedly. V roce 1714, kdy zasáhl Prostějov mor, byla ještě velmi citelná ničivá síla ohně, který propukl v roce 1697 ; z jeho krutých následků se prostějovští vzmáhali velmi dlouho. Karel Antonín Schellenberger byl současníkem obou katastrof – požáru i morové rány, jejíž odvrácení ho motivovalo postavit z vděčnosti vítězný a ochranný sloup Panny Marie, který byl vztyčen na místě, kde patrně původně stával pranýř .            

V době zmiňované morové epidemie zemřelo v Prostějově asi 250 osob. Mor a tvrdá opatření proti šíření nákazy měly velký vliv na život společnosti, těžce zkoušené a velmi vážně ochromené. Aby se morová nákaza nešířila, bylo město uzavřeno. Oběti moru byly pohřbívány jednak na městském hřbitově u kostela sv. Petra a Pavla  – rada města tehdy koupila 11 fůr vápna na zasypávání hrobů; většina zemřelých však našla místo posledního odpočinku na místě, kde dnes stojí kaple sv. Anny v Drozdovicích. Nemocné léčili lazebníci a ranhojiči – v době morové epidemie je v Prostějově zaznamenán lazebník Jan Adam Winkler, kterému bylo vyplaceno za tři týdny ošetřování nemocných 5 zlatých a 40 zlatých za medikamenty. Zmíněn je rovněž chirurg Bratschmann, který v roce 1719 prodal část svého práva Ignáci Kleinovi. Z písemných svědectví vyplývá, že si ošetřující svá práva vykonávat řemeslo cenili a velmi pečlivě hlídali. Svá práva před konkurencí byli zřejmě rozhodnutí hájit za všech okolností . 

Literatura líčí „duševní a mravní zchátralost doby“, kdy zachvátila morová rána Vídeň a Moravu v roce 1713: „Lékaři a místodržící jevili s počátku nejtrestuhodnější nedbalost; Karel VI. nařídil zřízení komise zdravotní; sešla se teprve v měsíci srpnu. Lékaři se domáhali nejprve zvýšení platu a pak pomýšleli jen, jak by se uchránili. Lékárníci zvýšili své sazby a od senátu akademického obdrželi dovolení, jímž se zákazníkům zakazovalo vstupovat do jejich krámů; recepty brali pootevřenými dveřmi kleštičkami a tu také vydávali léky, a byli tak nevědomí, že nedokázali přečíst předpisy lékařské a mísili nejrůznější látky lékárnické. Konec konců zlo nebylo největší. Fakulta uveřejnila řád infekční, kdež doporučovala proti nemoci modlitbu, odříkávání žalmů, vzývání svatých, kteří chrání od moru, totiž sv. Antonína, sv. Rocha, sv. Šebestiána, sv. Rosalii atd; na konec uváděla některé léky, jež se měnily podle postavení pacientova; pro bohaté jako pro chudé nejjistějším prostředkem bylo ještě nosit škapulíř“ 

 

Text připravila Mgr. Iva Orálková